Prál bych si,aby mi turecká firma Istanbul AGOP,pripsala na cinely Free Kurdistan...
Byl jsem zrozen, tak jako mnoho jiných, z velké lásky, která se později změnila v nenávist, a to krátce po druhé válce, což jsem si tehdy ani neuvědomoval, jen se mi dnes zdá, že když jsme chodívali s rodiči na můj oblíbený Královec kolem kráteru, který po sobě zanechali spojenečtí letci při náletech na Německo, že se z něj ještě kouřilo.
Žili jsme jako mnoho jiných rodin, rok jedli jenom brambory s mlékem, abychom mohli čtyři dny jíst konzervy ve stanu na břehu Balatonu. Od maminky, která vždycky milovala Stalina a sovětské válečné filmy, přestože je dcerou továrníka, jsem zdědil nemuzikálnost, a po tatínkovi, který každý večer poslouchal Svobodnou Evropu, zase muzikálnost. Poslouchaje tehdy jeho sbírku desek, kterými jej zásoboval příbuzný z Vídně, mimochodem jediný rakouský komunista, měl jsem příšerný pocit, a proto jsem se raději do 18 let věnoval sportu. Při poslechu hudby jsem si pletl bicí s kytarou. Při studiích v Brně jsem si všiml svého spolužáka Viktora Lokvence, že když hraje pusou bicí a do toho bubnuje na penál, sklízí obdiv od děvčat, a tak jsem se rozhodl, že tudy vede cesta a při návštěvě maminky v Prostějově jsem ji přemluvil, že bych si přál bicí soupravu, jakou má chlapec mojí sestry, který bubnoval v místní zábavové kapele.
Po vyhození ze školy v Brně jsem nastoupil doma ve Valašských Kloboukách na přímluvu maminky a tatínka na místní učňovskou školu a hned jsem navázal pivní kontakt s hudebníky na škole. Když se mne ptali, na co hraju, říkal jsem - pochopitelně – že na bicí, ale v té době byly bubny ještě u maminky a já znal bubnování jenom od spolužáka z Brna a z nahrávky Synkopy 61, kterou mi věnovala sestra k svátku s tím, že je to něco jako Karel Gott, a lákala mne, abych si EP aspoň poslechl. Zavázal jsem se, že s nimi odehraju vánoční besídku v místní Sokolovně a učil jsem se na polštáře bubnovat jejich songy. Těsně před koncertem přivezla maminka bubny a já celou noc zkoušel tyto postavit. V den koncertu jsem je na dvoukoláku dovezl a postavil na pódiu v místě, kde si nikdo nikdy bubny nepostavil a ani snad nepostaví, a víc si z prvního koncertu nepamatuji…
Od té doby až po současnost vlastně pořád hraju, jen s krátkými přestávkami, jakými byl nucený čtyřměsíční pobyt v základní vojenské službě. Před převratem jsem prý rozvracel republiku, jelikož jsem hledal možnost uveřejnění článku o Bratislavské lyře, na níž vystoupila Joan Baezová, který mně jako externímu spolupracovníkovi nechtěli uveřejnit mládežníci z Mikrofóra, a tím jsem se dostal přes paní Chramostovou a další až k lepení letáků proti okupaci země armádami Varšavské smlouvy. Zachránil mne až převrat a doba, která následovala, byla skutečně převratová. Úředníci měli strach o svoje živobytí, a tak se nám podařilo vybudovat jeden z prvních hudebních klubů, a to ART STUDIO STOLÁRNA. Bylo to místo, kde se jednak pořádaly koncerty, jednak zde byly zkušebny a vůbec…. V té době jsem taktéž vyjel poprvé na Západ hrát na ulici. Tenkrát to byly skladby pana Ježka z Osvobozeného divadla. Po zrušení klubu již sebejistými úředníky mi nabídl místo Karel Prokeš z valašskomeziříčského M Klubu a tam jsem viděl, jak se vše dělá profesionálně. Ovšem k hudbě mne to táhlo více než k zajišťování kulturních akcí, a tak jsem se až po odchodu z klubu kvůli rozporu s vedením kulturního zařízení konečně přihlásil na Lidovou konzervatoř v Ostravě, kterou mi umožnili absolvovat jenom díky mému vysokému věku a díky slibu, že budu hrát jazz jenom u nás na Valašsku.
Pak následovala léta, která jsem strávil na ulicích Evropy jako pouliční muzikant a také v různých jazzových, rockových, punkových a jiných souborech. V současné době hraji se třemi kapelami – asijazzovou kapelou Ležérně a vleže, vsetínskou folkovou skupinou Žamboši a skupinou Noční ftáci ze Slavičína. Kromě hraní vyučuji hře na bicí nástroje a pořádám bubenické dílny.